Historie litografie

I po vynálezu knihtisku – v polovině 15. století – zůstalo problémem vytisknout barevné obrázky. V případě potřeby se tiskly kontury černou barvou a vybarvovaly se – kolorovaly – např. svaté obrázky nebo karty. Nebo se v počátcích knihtisku ručně kreslily ozdobné barevné iniciály, stejně jako v rukopisných knihách. Někdy se dotiskovaly iniciály nebo značky jinou (zpravidla červenou) barvou. Vytisknout plnobarevný obrázek bylo takřka nemožné a přesto po tom všichni toužili. Podobně bylo obtížné tisknout noty. 

Pražský rodák (1771-1834) žijící v Mnichově se zabýval psaním divadelních her. A potýkal se s dlouhými lhůtami tiskařů. Podle pověsti jednou napsal křídou na parapet, který se v Mnichově často dělal z vápence těženého v nedalekém Solenhofenu, seznam prádla pro svou pradlenu. Když na něj náhodou přitlačil papír, seznam se dobře otiskl. A to byl počátek jeho vynálezu. Výsledkem řady následujících zkoušek byla litografie: velmi pěkná a dokonalá technologie, kterou se po většinu 19. století tiskly barevné obrázky. Na vyhlazený solenhofenský vápenec se kreslí mastnou křídou, nebo mastným inkoustem a nepokreslená místa se ještě preparují tak, že dobře přijímají vodu. Na mastnou kresbu se pak dá mnohokrát navalovat mastná barva, kámen mimo kresbu se vlhčí. A může se tisknout!

Tiskovou formu tvoří kamenná deska, která bývá u velkých formátů i přes 10 cm tlustá. Často se slepuje ze dvou druhů kamene. Strojové desky velkých formátů byly velmi těžké, např. u formátu kolem 80 × 120 cm vážily přes 150 kg.

Litografie – z řečtiny lithos (λίθο) = kámen / grafein (γράφειν) = psát. Tomuto způsobu tisku říkáme tisk z plochy; tisknoucí a netisknoucí místa se neliší výškou (na rozdíl od knihtisku, hlubotisku) ale chemickými vlastnostmi. Na stejném principu pracuje ofset, u většiny jeho aplikací se navaluje barva a netisknoucí místa tiskové formy se vlhčí.

Barevné tisky

Prvním Senefelderovým vynálezem byla jednobarevná – černá – litografie. Postupně se pokoušel o barevné tisky. Své zkušenosti sepsal v učebnici litografie, což byl počin do té doby nevídaný. O několik let později se setkáváme s litografií i v českých zemích. Roku 1820 tiskl v Praze Antonín Machek černou barvou, v roce 1844 byly vytištěny v Praze barevné tisky, velmi pravděpodobně byly prvními etikety na višňovku. 

Výroba tiskové formy

Na solenhofenský kámen je možné připravit tiskovou formu kreslením štětcem, perem nebo rytím do asfaltového filmu na povrchu kamene. Přenosovým papírem nebo blánou je možné na jeden kámen nanést jeden motiv mnohonásobně, zvětšit jej nebo zmenšit. To jsou velké výhody litografie. Pro vícebarevné tisky se používá na každou barvu jeden kámen. Obrázky se tiskly obvykle z 12 kamenů, často i z více. Jsou dochovány dokonce i tisky z 23 kamenů. To vše s naprosto přesným soutiskem.

Litografie našla brzy uplatnění v mnoha oborech: ozdobné obrázky na stěnu, kalendáře a také noty (dlouhé termíny tehdejších knihtiskařů Senefeldera podnítily k pokusům o vlastní způsob tisku). Barevná litografie se začala používat k propagačním účelům; etikety na láhve likérů, dále na mýdla, na cukrovinky. Barevný tisk pro ilustrace odborných knih uvítali přírodovědci a lékaři a používali jej od 40. let 19. století. Na jeho konci se tiskly také plakáty – vrcholu dosáhly v Paříži, nejznámější jsou od Alfonse Muchy a Henry Toulouse-Lautreca.

Plakáty a některé speciální práce se litografií tiskly ještě v první polovině 20. století. Ovšem už koncem 19. století ji začaly vytlačovat nové techniky např. autotypický knihtisk a později knihtiskový tříbarvotisk a také hlubotisk. Od poloviny 20. století je litografie technikou pro uměleckou grafiku.

1771 – V Praze se narodil  Alois Senefelder

1796 – První úspěšné Senefelderovy pokusy s tiskem z kamene

1808 – Senefelder tiskne vícebarevnou litografii

1818 – Senefelder vydává učebnici Litografie

1820 – Antonín Machek začíná tisknout litografie v Čechách 

1844 – V Praze se tiskne barevně

1890 – V Paříži jsou v módě výrazné, barevné plakáty tištěné litografií

1930 – Plakáty se ještě tisknou litografií 

1950 – Litografie již není průmyslová technika tisku, používají ji umělci

Již Senefelder poznal, že na knihtiskovém nebo hlubotiskovém lisu se z kamene tiskne velmi špatně. Proto zkoušel různé nové konstrukce. Osvědčil se mu lis s nožovým tříčem. Ten byl pak ještě různě vylepšován. Od poloviny 19. století se používaly dva typy: francouzský – tříč přitlačovaný nožním pedálem a nejčastěji německý – přitlačovaný shora perem a pákou. V posledních desetiletích 19. století se začaly používat i rychlolisy podobně jako v knihtisku, ale modifikované pro kameny a doplněné vlhčícím zařízením.